Zdravotnická povolání patří k těm nejnáročnějším – fyzicky, psychicky i morálně. Přetížené směny, emočně náročná rozhodnutí, nedostatek uznání a často i mizivá možnost ovlivnit chod oddělení tvoří ideální podmínky pro vznik syndromu vyhoření. Ten se projevuje emočním vyčerpáním, cynismem vůči pacientům a pocitem, že práce ztrácí smysl. Studie ukazují, že právě zdravotníci patří k nejohroženějším profesním skupinám (Panagioti et al., 2017).
Důvodů je celá řada. Zásadní roli hraje nedostatečné systémové financování zdravotnictví, které vede k nedostatku personálu, přetížení jednotlivců a časovému tlaku. K tomu se přidávají rigidní hierarchie, kde mají zaměstnanci jen omezenou možnost ovlivňovat rozhodnutí. Mnohé nemocnice navíc fungují pod tlakem managementu orientovaného na výkon a efektivitu, nikoliv na pohodu zaměstnanců. Nezřídka chybí podpora ze strany nadřízených, dostupné supervize či prostor pro sdílení emocí.
Kromě individuálního stresu se ale často objevují i patologické jevy v kolektivu. Mobbing (systematické znevažování kolegů), bossing (psychické násilí ze strany nadřízených), závislostní chování, či kolektivní cynismus není v nemocničním prostředí výjimkou. To v kombinaci se strukturálními problémy (nedostatek personálu, špatná organizace práce) vede ke snižování kvality péče, větší chybovosti a odchodům ze systému.
Pozitivní zprávou je, že existují úspěšné příklady oddělení, kde se daří vyhoření předcházet. Klíčem je dobře fungující tým: se sdíleným leadershipem, otevřenou komunikací a vzájemnou podporou. Studie (např. Willard-Grace et al., 2014) ukazují, že týmy s orientací na pacienta a prostor pro spolurozhodování mívají nižší výskyt vyhoření.
Na první pohled je akademické prostředí civilizované a kultivované. Ve skutečnosti ale často připomíná gladiátorský ring. Heslo "publish or perish" nutí vědce publikovat často, rychle a ideálně ve vysoce impaktovaných časopisech. Kvantita často převáží nad kvalitou. Dochází k salami publikacím, kdy je jeden výzkum rozdělen do několika povrchních článků, nebo k čistě neetickým praktikám: plagiátorství, fabrikací dat či tzv. "ghostwritingu".
Za těmito jevy stojí především systém hodnocení vědy, který je zaměřen na počty publikací a výše získaných grantů. Akademici často nemají jistotu pracovního místa, jsou závislí na projektovém financování a výsledky výzkumu musí prezentovat ve stále kratších intervalech. Tlak na originalitu, unikátní zjištění a mediální atraktivitu výsledků vede k selektivnímu zveřejňování dat a zamlčování neúspěchů. To vytváří prostředí, ve kterém je psychická zátěž srovnatelná se zdravotnictvím.
Mladí vědci čelí nejen těmto tlakovým vlnám, ale často i genderovým nerovnostem, bossingu, nejistým pracovním smlouvám a nedostatku mentoringu. Ve výsledku ztrácejí motivaci, pocit smyslu a mnozí akademickou dráhu opouštějí.
Ačkoli akademická svoboda zůstává jednou z hodnot, strukturálně je prostředí často nečitelné, mocensky nerovnovážné a soutěžené až do absurdna. Sociologové Laitinen a Särkelä (2018) hovoří o sociálních patologiích jako strukturální dysfunkci – tedy poruchách ve způsobu, jak instituce fungují, nikoliv pouze v chování jednotlivců.
Zdravotnictví i věda se často potýkají s podobnými jevy: vysokým stresem, strukturálními nerovnostmi, etickými dilematy a selháním v oblasti člověčenství. Společným jmenovatelem je nedostatečná podpora týmové resilience – schopnosti týmu ustát zátěž, konflikty a stres bez vnitřního rozpadu.
Mezi úspěšné kroky ke zlepšení patří:
-
Etický leadership a sdílené rozhodování
-
Zdravé pracovní podmínky a možnost ovlivnit dění
-
Otevřená komunikace a psychologická bezpečnost
-
Prevence vyhoření skrze vzdělávání, supervizi, mindfulness
-
Institucionální uznání hodnoty duševní pohody
Sociální patologie nejsou selháním jednotlivců. Jsou odrazem narušených vztahů, nefunkčních struktur a hodnotového rozporu mezi ideálem a realitou. Ač se o nich mluví málo, jsou v pozadí mnoha odchodů z profesí, psychických onemocnění i ztráty důvěry ve společenské instituce.
Chceme-li budovat zdravotnictví a vědu 21. století, potřebujeme nejen více financí a technologií, ale hlavně lidský rozměr. Kulturu, která nepřehlíží slabost, ale staví na spolupráci, respektu a dlouhodobé udržitelnosti. Protože v konečném důsledku žádná inovace nenahradí zdravý lidský vztah – ať u lůžka pacienta, nebo v laboratoři.
