Druhou polovinu roku 2027 si česká kosmonautika označila červeně. Po téměř půlstoletí od letu Vladimíra Remka má na Mezinárodní vesmírnou stanici zamířit druhý Čech, vojenský pilot Aleš Svoboda, jako člen posádky vedené francouzským astronautem Thomasem Pesquetem. Sám Deník N misi popsal jako prestižní záležitost a výsledek dlouholetého lobbingu, za nímž stojí stovky lidí a investice ve výši dvou miliard korun. To slovo, prestiž, je tu klíčové. Vystihuje, oč v celém poli běží mnohem víc než o samotnou techniku letu.
Protože česká kosmonautika je především bojem o prestiž. Je to malé pole, kde se obor teprve etabluje, financování je skromné a mezinárodní viditelnost vzácná. A právě v takových polích se odehrává něco, co sociologie vědy umí dobře popsat, byť se o tom mluví nerado. Pod povrchem okázalé kolegiality probíhá tichá rivalita, boj o granty, o kontakty a o to, kdo bude veřejnou tváří oboru.
Většina aktérů přitom jedná racionálně podle pravidel, která si nevymysleli a často si je ani neuvědomují. To je hlavní poznatek sociologie vědy. Vědci nejsou ani světci, ani padouši, jsou to hráči v poli s velmi specifickými pravidly. Smysl následujícího textu je tato pravidla popsat, ne soudit ty, kdo podle nich hrají.
Pole jako hřiště, na němž se hraje o uznání…
Pierre Bourdieu přišel v polovině sedmdesátých let s představou, která dodnes tvoří páteř sociologického chápání vědy. Vědecké pole je podle něj prostor strukturovaný neustálým bojem o specifický druh kapitálu, totiž o vědeckou autoritu a uznání, o právo říkat, co je dobrá věda a kdo ji dělá (Bourdieu, 1975). Granty, autorství, členství v prestižních týmech, přístup k unikátní infrastruktuře, to vše jsou sázky ve hře, jejíž logiku Bourdieu shrnul lapidárně: i ten nejčistší vesmír nejčistší vědy je sociálním polem se svými mocenskými vztahy a monopoly.
Klíčové je, že vědecký kapitál je vzácný a poziční. Uznání je nedělitelné, prestiž jednoho aktéra ubírá z prestiže ostatních. Tady leží kořen jevu, který se ve velkých polích rozpouští, ale v malých houstne do koncentrované podoby. Když je hráčů málo, infrastruktura je jedna jediná a peníze tečou z jednoho zdroje, každý se s každým zná, každý je na každém závislý a všichni přitom soupeří o stejný malý balík. Vzniká tak něco, co by se dalo nazvat vynucenou intimitou rivalů. Musíte se přátelsky usmívat na člověka, s nímž zítra podáte konkurenční projekt ke stejné agentuře.
České prostředí tuto strukturu zostřuje hned několika způsoby. Pole je malé, grantové agentury mají přísná pravidla, financování skromné a vědecká infrastruktura je tak vzácná, že přístup k ní sám o sobě představuje formu kapitálu. A pro průmysl tady jde o vysoce rizikové investice. Není divu, že se rivalita neventiluje otevřeně, na to jsou vazby příliš těsné, ale spíš formou tiché nevraživosti pod povrchem okázalé kolegiality.
Co se říká nahlas a co se dělá potichu…
Sociolog Robert Merton popsal ve čtyřicátých letech soubor norem, jimiž se věda údajně řídí, totiž komunalismus, univerzalismus, nezištnost a organizovaný skepticismus (Merton, 1973). Tyto normy znějí ušlechtile a vědci se k nim hlásí. Problém je, že popisují spíš to, jak věda mluví o sobě, než jak skutečně funguje. Ian Mitroff o pár let později ukázal na studii geologů zkoumajících měsíční horniny, že reálná praxe se řídí spíš protichůdnými normami, tedy utajováním místo sdílení, stranictvím místo nestrannosti a vášnivou obhajobou vlastních pozic místo chladného skepticismu (Mitroff, 1974). Mezi deklarovaným étosem a žitou praxí zeje systematická trhlina.
Tahle trhlina nabývá obzvlášť ostrých kontur tam, kde se obsah výzkumu přímo míjí s jeho praxí. Když pole studující týmovou kohezi samo trpí jejím rozpadem, nejde jen o lidskou slabost konkrétních aktérů. Jde o performativní rozpor, který je pro zúčastněné dvojnásob demoralizující, protože jim denně ukazuje propast mezi tím, co se píše do publikací, a tím, co se odehrává na poradě.
K pochopení toho, proč rivalita nevyhřezne na povrch, se hodí Erving Goffman a jeho rozlišení přední a zadní scény (Goffman, 1959). Na přední scéně, tedy na konferencích, v médiích, na společných akcích, se pečlivě udržuje dramaturgie srdečnosti a vzájemné podpory. Na zadní scéně, v zákulisních hovorech a v boji o zdroje, probíhá tichá konkurence. Socioložka Arlie Hochschildová k tomu přidává pojem emoční práce, tedy vyžadované předvádění pocitů, které člověk necítí (Hochschild, 1983). Předstírat nadšení a kolegialitu vůči rivalovi je práce, a vyčerpávající. Pláč po poradě lze číst právě jako bod, v němž tato emoční práce selhává a zadní scéna na okamžik prorazí na povrch.
Strážci bran kosmonautiky…
V malém poli má mimořádnou hodnotu pozice, kterou sociolog Ronald Burt nazval mostem přes strukturní díru (Burt, 1992). Strukturní díra je mezera mezi dvěma jinak nepropojenými skupinami, řekněme mezi českou komunitou a velkou mezinárodní agenturou typu ESA, nebo americkou NASA. Kdo tuto mezeru přemosťuje, získává moc, která nevyplývá z toho, co ví, ale z toho, že stojí na jediné spojnici mezi dvěma světy. Kontroluje tok informací i příležitostí, které přes díru proudí, a může si vybírat, kdy a komu je propustí.
Právě proto je dávkování informací tak podstatné. Není to charakterová vada, je to zdroj moci. Kdyby informace a kontakty tekly volně, pozice prostředníka by se rozpustila a s ní i jeho vliv. Aktér v této roli má tedy strukturní zájem na tom, aby pole zůstalo nepřehledné a aby se vědění šířilo po kapkách. To, co zvenčí vypadá jako tajnůstkářství nebo přeceňování vlastní důležitosti, je z hlediska struktury racionální strategie udržení pozice.
K tomu se přidává ještě jeden převod. Bruno Latour ukázal, že významní aktéři vědy se stávají mluvčími, kteří navenek reprezentují celý obor (Latour, 1987). Mediální viditelnost, vystoupení v televizi, role veřejné tváře oboru, to vše představuje mediální kapitál, který lze zpětně konvertovat na vliv uvnitř pole. V malém prostředí, kde je kosmonautika pro novináře atraktivní a skutečných expertů pár, se tato konverze provádí obzvlášť snadno. Vzniká tak situace, kdy se vnitropolní vliv aktéra odvíjí spíš od jeho viditelnosti než od množství vědecké práce, kterou odvedl. A protože pozice mluvčího je opět jen jedna nebo dvě, stává se i ona předmětem tiché soutěže.
Lepidlo zvané výlučnost…
Zbývá vysvětlit, proč lidé v takovém prostředí zůstávají, když jsou odměny symbolické a atmosféra dusná. Odpověď nabízí pojem lačné instituce, který razil Lewis Coser (Coser, 1974). Lačná instituce je taková, která si nárokuje totální loajalitu a oddanost, přičemž nízké materiální i emoční odměny ospravedlňuje vyšším smyslem a pocitem výjimečnosti. Členství samo je odměnou. Kdo se podílí na kosmickém výzkumu, je součástí něčeho výlučného, a tento pocit dokáže dlouho kompenzovat skromné finanční ohodnocení i osobní cenu, kterou za to platí.
Sociologicky řečeno tu identifikační soudržnost, tedy lepidlo sdílené elitní identity, nahrazuje soudržnost odměnovou. Funguje to pozoruhodně dobře, dokud lidé nevyhoří nebo dokud iluze nepraskne. Charisma poslání je mocná síla, ale má svou cenu, a tu obvykle platí ti méně odolní jako první.
Není to český exces, je to lupa…
Bylo by pohodlné uzavřít, že popsané jevy jsou specificky českou nemocí, projevem malosti a provincialismu. Pravda je nepříjemnější. Rivalita pod rouškou kolegiality, strážci bran, převod viditelnosti na vliv i lačné instituce existují ve vědě všude. Český kosmický výzkum je jen nezvykle čistou laboratoří, protože je tak malý, že mechanismy, které jinde ředí velikost pole a množství zdrojů, tu vystupují v koncentrované, dobře pozorovatelné podobě. Malý rybníček nefunguje jinak než velké jezero, jen v něm všechno vidíte zblízka a bez možnosti uhnout pohledem.
Smysl takového pojmenování není v obžalobě. Je v tom, že mechanismus, který zůstává neviditelný, ovládá člověka mnohem spolehlivěji než ten, který si dokáže pojmenovat. Bourdieu k tomu dodával, že skutečná reflexivita znamená obrátit nástroje sociologie i proti vlastnímu poli a vlastní pozici v něm. Pro obor, který se profesionálně zabývá tím, jak fungují lidé v extrémních a uzavřených prostředích, by takový pohled do zrcadla nemusel být jen nepříjemný. Mohl by být i tím nejzajímavějším výzkumným úkolem, který má na dosah.
Reference:
Bourdieu, P. (1975). The specificity of the scientific field and the social conditions of the progress of reason. Social Science Information, 14(6), 19–47. https://doi.org/10.1177/053901847501400602
Burt, R. S. (1992). Structural holes: The social structure of competition. Harvard University Press.
Coser, L. A. (1974). Greedy institutions: Patterns of undivided commitment. Free Press.
Goffman, E. (1959). The presentation of self in everyday life. Doubleday.
Hochschild, A. R. (1983). The managed heart: Commercialization of human feeling. University of California Press.
Latour, B. (1987). Science in action: How to follow scientists and engineers through society. Harvard University Press.
Merton, R. K. (1973). The sociology of science: Theoretical and empirical investigations (N. W. Storer, Ed.). University of Chicago Press.
Mitroff, I. I. (1974). Norms and counter-norms in a select group of the Apollo moon scientists: A case study of the ambivalence of scientists. American Sociological Review, 39(4), 579–595. https://www.jstor.org/stable/2094423?origin=crossref
